Opakovaně splněný sen

Za poslední měsíc jsme si prošli několikánásobným procházením inzerátů, prohlídek vozů, evidenčních kontrol, ouřadování, kupních smluv, plných mocí a pár bazarů. Cílem bylo vyměnit naše dva stávající vozy, členy rodiny za jiné, větší a praktičtější. S těžkým srdcem jsme se zbavovali obou našich několikaletých mazlíčků – dříče Octavie II a BMW, kteří nás nikde nikdy nenechali, a najeli jsme s nimi spousty tisíc kilometrů. Následující příběh bude o jednom z nich, mém splněném snu kupé BMW E92 330xd.


 

Nebudu Vás zatěžovat technickou specifikací vozu, ale pokusím se Vám rovnou přiblížit, proč o něm píšu. To auto bylo osudové, vysnil jsem si ho, vždycky jsem ho chtěl a nakonec si ho i koupil, vztahuje se k němu dlouhá historie a já bych Vám ji chtěl popsat. Je pro mě totiž hrozně zajímavá, a přiblíží Vám, jak jedno auto může naplnit sny 3 lidí. Když mi bylo 18, chtěl jsem jako každý kluk auto, a jaká pecka by byla mít jako první auto BMW, nejsem však „povoláním syn“ a mohl jsem si nechat zajít chuť. V té době jsem pracoval jako obyčejný dělník v japonské automotive továrně a vydělával si nějakch 17 000,- měsíčně, koukal jsem po starých trojkách – žralocích a po večerech usínal s myšlenkou na bavoráka, to mě drželo dlouho a čas plynul. Po nějaké době jsem několikrát změnil práci a přestěhoval se blíže Praze. Začal jsem vydělávat jiné peníze, více než dvojnásobek původní mzdy a moje sny konečně mohly nabírat reálných rozměrů. V té době jsem pracoval v jiné firmě v podobném odvětví a potkal tam spousty lidí, mezi nimi byl i můj kolega Radek. Skromný, tichý, ale zkušený, inteligentní a introvertní chlap. Ten dlouhou dobu jezdil denně 80 km do práce starou rezavou Felicií, které zanedlouho končila technická a po práci se věnoval soukromému byznysu – výrobě hokejek z kompozitu. Po několika měsících najednou Felicie zmizela, nevěnoval jsem tomu pozornost, čemu ale jo, že na parkovišti najednou stálo černé BMW, nádherné kupé, E92 330xd v M paketu, můj nejvlhčí sen. Myslel jsem, že je nějaké návštěvy, nebylo… Zanedlouho jsem se dozvěděl, že je právě onoho kolegy. Ten neřád celou dobu škudlil každou kačku a pak si přivez z ostravského CarTecu zánovní bávo, které předtím vlastnila matka tenisty Tomáše Berdycha, najeto 60 000 km, naprosto vyservisovaná a nafulovaná verze tohohle krasavce od bavoráka mě dostávala do kolen už dlouho, vidět ji ale naživo pro mě bylo něco neuvěřitelného a kort, když i jetá stála 600 000,- . Okamžitě jsem začal s výzvědnou akcí a nešetřil chválou, tiše jsem si maloval, že takové bych také jednou chtěl.

 

 

Chtít jsem mohl, ale přes půl milionu za auto je pro 22 letého kluka pořád dost, ale jako každý nerozvážný floutek jsem prostě chtěl alespoň cenu útěchy. Vyhlídl jsem si E90, 320d bez M paketu z bazaru, ale v černé metalíze a krémovou kůží vevnitř. Stála mě 250 000,- a o 10 000 mě ještě obrali, samozřejmě na úvěr, tak jsem si pořídil svoje první BMW… Dělalo mi radost dva roky, parkoval jsem ho vedle bráchy na firemním parkovišti a s kolegy z BMW party jsme si vyměňovali zážitky a radosti s tím spojené, včetně těch servisních. Potom kolega i jeho kráska zmizeli z firmy a šel pracovat jinam. Zůstal jsem jen já a druhý kolega, který vlastnil BMW 118d. Sen o E92 mě stále nepouštěl, ale nic to neměnilo na tom, že jsem si ho pořád nemohl dovolit. Čas plynul a moje E90 stárla, objevil se strach z neočekávaných servisních úkonů, který sílil s tím, jak stoupal počet najetých km. Tehdy měl můj soused E91 a čas od času jsme se bavili o dětských nemocech motorů N47N2 a hlavně o cenách jejich oprav, astronomické cifry… No nic, užili jsme si spousty legrace, ale nastal čas, poslat ho dál. Po více jak roce se zadařilo a můj první bimmer našel nového majitele, nebo spíše majitelku a za 220 000,- šířil radost jinde. Od té doby zůstalo v mém srdci divné prázdno, i přes to všechno jsem to auto měl rád, byl to můj splněný sen, první auto, které jsem si zaplatil sám, první bavor… Nicméně já jsem byl bez auta, tak mě zachránila rodina a máma mi půjčila Fabii 1,2 htp, byl to víc jak trest, protože jsem s ní jezdil do práce 60 km denně a žrala 14 litrů na dálnici… to nežral ani ten bavorák a myslím si, že ani 3 litr v benzínu by to nehltnul při 140 km/h… To se nedalo vydržet a koupil jsem si za pár korun low cost vlhký sen všech adolescentů, jedničkovou Octavii 1,9 TDi 96 Kw – načipovanou na milion kilowat až jí kleklo turbo, další líná mula… ale jezdila za 5, když už nic. Tak jako tak jsem trpěl, skočit z BMW do Škodovky co má nejdřív o 80 kw méně a druhá o 30 kw bylo znát. Přemýšlel jsem o dalším voze, ale po zkušenostech už jsem BMW nechtěl, zapřísáhl jsem se. A když, tak jen od známého nebo na 1000% prověřené a servisované, ale najdi takový…

 

 

Čas plynul, měnil jsem práce a vydělával dost peněz, prázdné místo po BMW v mém srdci stále nebylo vyplněno a při jedné služební cestě jsem si vzpomněl na krásku bývalého kolegy, byly to již 4 roky, kdy jsem ji viděl naposledy, ale kolega se o ni nadmíru staral, takže by nebylo co řešit. Kolem nás profrčely za tu cestu asi 4 E92 a já sbíral odvahu kolegovi zavolat. Zvedl jsem telefon a dali jsme řeč, opatrně jsem zabrousil na téma BMW a zeptal jsem se, zda ho pořád má, na tu větu nikdy nezapomenu: „Čoveče mám, stojí v BW motors v Praze, já jí tam dal na servis, ale mám služební, tak je tam na komisi, prodávám jí, tak tam zavolej a jeď to okouknout.“ V tu chvíli jsem si řekl, že to snad ani není možné, ať už věříte na vesmír, čtyři dohody, to že Elvis žije, nebo jen v sebe sama, dostane Vás to. Po tolika letech mám můj sen na dosah, Domluvili jsme si schůzku a jel jsem se na ní podívat. Stará láska nerezaví a já byl v tom, jak malej kluk. Stačí říct ano a je moje, nakonec to tak také dopadlo, slovo dalo slovo a já si ji po 5 letech od prvního pohledu na ní koupil. Splnil jsem si sen, stejně jako kolega Radek před 5 lety, šetřil jsem na ni jak nikdy na nic a nakonec ji pořídil. Už to nebylo 600 000,- ale jen 350 000,- To mi bylo jedno, auto, které jsem si tehdy vysnil a slíbil sám sobě, že si ho koupím bylo moje. Stalo se mým dítětem, kamarádem, relaxem a zanedlouho i dalším členem naší rodiny. Rozmazloval jsem ho, ručně ho myl, tankoval nejlepší naftu a nikdy nešetřil na servisu, jakákoliv kontrolka se rozsvítila, neměla dlouhého trvání a hned jsem sjednal nápravu, byla to moje druhá životní láska, ta první mi zůstala dodnes :-). Jezdili jsme na výlety, jezdil jsem s ním jak debil a poprvé v životě jel přes 240 Km/h, sáhněte si do svědomí vy, kdo mě teď soudíte a přísahejte, že vy byste to nedělali. Jak to ale bývá člověk míní, život mění. Plánoval jsem, že její důstojný život skončí se mnou, ale rozrostli jsme se a jako 4 členná rodina se dvěma psy jsme najednou potřebovali větší rodinné auto, do tohohle totiž kočárek a dvě sedačky nedáte. S těžkým srdcem, ale přece šla moje láska opečovávaná do posledního km, na inzerát. Trvalo to déle než s mým prvním BMW a stále jsem nemohl najít kupce, prodejní cena také nebyla lidová, protože auto mělo najeto jen 160 000 km a o každém najetém kilometru jsem věděl, věděl jsem o každé natankované nádrži o každé výměně dílů i oleje, prostě jako si pamatujete, kdy Vaše dítě řeklo první slova nebo udělalo první krok. Nikdo ji nechtěl.

 

 

Z 300 000,- jsem slevil na 280 000,- a začali se ozývat první vychčioni, ale je to jako když vdáváte dceru, taky ji nechcete dát prvnímu debilovi, co vypije flašku rumu na ex a pak jí to chce udělat na lavičce před diskotékou. S grácií jsem je posílal do řiti, protože jsem nebyl zvědavý na kecy o tom, jak je to drahé atd. Byl to můj miláček, moje láska, dal jsem ji maximum a prostě ji nedám nějakému mezulánovi se slevou. Shodou okolností můj kamarád Roman dlouho básnil o tom, že si chce koupit parádní E60 z Německa a že hned jak najde pořádnou práci, bere úvěr a kupuje ji. Byl ve stejném stavu jako já tehdy, v těch 22 letech, akorát s tím rozdílem, že jsem mu mohl jeho sen pomoci splnit. Měl jsem přesně to, co bych si tehdy koupil i já, bez rozmyslu, nádherné auto, splněný sen od známého – kamaráda. Slovo dalo slovo a my jsme se dohodli jak na ceně, tak na podmínkách. Šlo do tuhého, peníze přišly na účet a blížil se den prodeje. Pečlivě jsem všechno připravil a sebe jsem připravil na rituál, poslední úklid mého snu, umyl jsem ji, uklidil a provoněl celý interiér a se vším jsem si hrál, tak jak jsem to dělal vždycky, nyní však jinak. Teď už to bylo naposledy. Záhyb po záhybu, kousek po kousku, tak že vypadala jako nová. Bylo to pro mě těžké a dokonce jsem si i zabrečel, ale zároveň jsem věděl, že ji odevzdám do dobrých rukou. Když si pro ni Roman přijel, všechno jsem mu ukázal, všechno jsem mu řekl, jak když bych dával dítě poprvé na hlídání, byl jsem nervózní, nastal ten den, kdy se naše cesty rozejdou, a bude dělat radost někomu jinému. Bylo to pro mne těžké, ale již jsem neměl ten pocit prázdnoty. Kdysi udělo to samé auto radost Radkovi, předtím mamince Tomáše Berdycha, když jej od něj dostala jako dar, pak splnilo sen mě a nyní splnilo sen dalšímu člověku, mému kamarádovi Romanovi.

 

 

Věřím, že většině z Vás přijde tenhle článek jako blbost, ale pro mě to bylo víc než auto, byl to člen rodiny a věc na kterou jsem se musel hrozně nadřít, věc kterou jsem si přál roky, tvrdě makal a nakonec si ji dopřál. Teď nejde o auto, jde v podstatě o princip, o sdělení Vám čtenářům, že ať věříte v cokoliv, vše co si přejete, můžete mít, dříve nebo později, ale musíte si za tím jít! Není to vesmír není to osud, je to jen práce a dřina, která Vás dovede k cíli, k Vašemu snu, tak vzhůru do toho! Pokud by to byl osud, třeba se naše cesty zase střetnou, člověk nikdy neví. Jak jste to měli vy s Vaším prvním autem? Zanechte Vaše dojmy a názory v komentářích níže, sledujte nás na instagramu haji.beli.food, nebo se podívejte, jak jsme vařili na našem youtube kanálu haji.beli.food no a těšte se na příští článek!

 


Mějte se fajn!

 
 
 
 
 
 
 
 
 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *