O nás, s námi i bez nás

 


Úvodem je třeba říci, že tento článek bude těžce retrospektivním ohlédnutím se, bilancováním a také bude o kus delší, než všechny žblebty předchozí. V podstatě nahradí současnou sekci „O nás“, protože je o nás více, než cokoliv jiného. Vzhledem ke kavárně jsme neměli tolik času psát a tak Vám taky chceme nabídnout nějaký mls za odměnu v intelektuální psané formě. O co že půjde? O životní příběh, a ne jen tak ledajaký, půjde o dva životní příběhy, které se jednoho dne staly jedním, aby mohly vytvořit příběhy další. A protože lidé mají příběhy rádi, přinášíme Vám ten náš, odkryjme naše tajemství. Dozvíte se, jak to všechno bylo, nebylo a bude a třeba se v něčem najdete také, možná Vás inspirujeme, možná ne. Možná na nás změníte názor, ať už pozitivně nebo negativně, ale pořád zde zůstane fakt, že náš příběh je náš, je skutečný, byl, je a bude se dále psát, tak jak půjdeme dále životem a třeba i s Vámi cestou za naším snem, jehož jste také součástí. Inspiroval mne k tomu náš kamarád a soused Jan Fridrich, který nám ve chvíli, kdy nám nebylo do smíchu, poslal sám od sebe písničku, kterou nám sám složil, napsal a nahrál a my jsme si při poslechu pobrečeli jak želvy… Pak jsme si řekli, že uděláme video, které nám z fotek a dostupných dat připomene, z čeho jsme co vybudovali a že tohle jsme vlastně vždycky chtěli. No a video složené z fotografií a hudebního podkladu od Frídi je zde:

 


Příběh začal před mnoha miliony let, kdy vrcholilo období devonu a první suchozemští obratlovci se začali pohybovat jinak než plaváním a hlavně po souši … No dobře, tak dlouhé to zase nebude. Na magiči, walkmanu, nebo discmanu (dle ročníku) zmáčkneme FFWD a přesuneme se do roku 2015, v té době jsem končil vysokou školu, která mi po zisku titulu významné prozření v životě nepřinesla, ani ze mě neudělala lepšího člověka. Právě jsem nastoupil do v pořadí 3. práce v životě a myslel si, že mám bezstarostný život a jdu si za svým snem. Plat byl fajn, šéf byl fajn, práce taky, než však navážu na tuto větu, udělám rychlý sumář toho, jak jsem se dostal do tohoto bodu. Absolvoval jsem povinnou školní docházku a již v té době mne nesmírně bavilo vařit a motat se v kuchyni. Další přirozenou volbou tedy bylo jít „studovat“ na střední Hotelovou školu, abych dělal, co mě baví a pronikl dále do gastronomie, zde je první kámen úrazu, protože pokud jste viděli legendární díl Ano, šéfe! Z učiliště Trmice Ano, šéfe! – Trmice viděli jste přesně to, co jsem zažil i já, tedy učení se něčeho, co už v době před 15 lety nemělo v daný okamžik význam a bylo staré – normy, styl servisu, techniky, suroviny… Po zkušenostech z praxe, jsem zjišťoval, že to pro mě asi nebude to pravé ořechové a chtěl jsem revoluci, kterou jsem sám nemohl nastartovat. Udělal jsem si několik kurzů, základní barmanský, učil se průměrně, co mě bavilo nadprůměrně, ale moc toho nebylo. Pokud bych se dostal na praxi do solidní velké kuchyně v nějaké známější a kvalitní restauraci, mohlo to být jiné, dostal jsem se na zkušenou například do sítě hotelů Harrachov Inn, nebo Orea hotels na stejném místě, do několika restaurací na maloměstě, ale pořád to nebylo to ono a chuť mne opustila. Dále byla možnost jít na soukromou vysokou hotelovku, kde byl problém zejména vysoká cena školného, ale co z toho. Toto byly cesty, kterými jsem prostě dále nechtěl jít, a možná to bylo dobře. V té době jsem tedy bilancoval, co se životem po střední a tak jsem si chtěl splnit jeden z dalších dětských snů – na kosmonauta jsem neměl, popelář už tak prestižní nezněl, avšak byl jsem na tom fyzicky o dost lépe než dnes a tak moje další cesta vedla do přijímacího řízení k PČR, kde jsem chtěl být u pořádkové, anti konfliktní jednotky nebo nejlépe u URNA či odstřelovačů, ačkoliv vše dopadlo dobře a nad očekávání, díky stop stavu vyhlášeného tou dobou od ministerstva, jsem skončil u pásu nejbližší japonské továrny.


Kdo si tím neprošel, nemůže vědět, o čem mluvím, ale dodnes obdivuji všechny, včetně mých rodičů, kteří tuto práci dělají a déle jak několik let. Každopádně na pozici toho největšího bahýnka – operátora, kdy i korálky ve dveřích znamenají pro firmu více, než vy. Máte zhruba 17 000 hrubého a také 8 – 12, někdy i 16 hodin denně čas přemýšlet nad životem a nad dalšími životními kroky. A zároveň spoustu motivace, zejména pokud se k vám chovají stejně jako ke každé „lopatě“ a váš nadřízený byl z Rumunska a neuměl ani česky, o tom, že jeho nejvyšší vzdělání je sotva ZŠ nemusí být řeč. V tomto světě nespravedlnosti žijeme všichni dodnes. A je vlastně jen na vás, zda se z toho vymaníte, nebo budete nespokojeně nadávat u piva při výměně manželek. Já zkoušel každou příležitost, dokud jsem to nedokázal, měl jsem možnost „povýšit“ a začít pracovat na odd. kvality za menší plat než jako operátor, ale dále se v tomto vzdělávat, velmi brzy opustit spolužití s rodiči, osamostatnit se a vyrazit do skutečného života sám. Tato praxe mi teprve otevřela ty skutečné dveře do velkého světa. Teď se tedy vracíme o odstavec výše do roku 2015. Každý den chodíte do práce, každý den vyděláváte peníze někomu jinému, bez možnosti výrazně ovlivnit výši výdělku, musíte se ptát, dovolovat se a řešit s někým, kdo vás nezná, svůj soukromý čas, brát si dovolenou, kdy se to hodí někomu jinému, nadělávat si hodiny prázdného času, brát si náhradní volno když potřebujte něco zařídit, využívat kliček, to se nemění, dokud jste zaměstnanec. Přináší to jisté výhody – jistá práce, jistý příjem, možná nějaké „company“ benefity, ale pokud se nad nimi zamyslíte, otázka je, zda to výhody jsou. Tohle a mnohem více věcí se mi honilo denně hlavou, přemýšlel jsem, co bych chtěl někdy dělat a jak to udělat, aby mě to co dělám, bavilo. Do tohohle bodu se myslím dostane dříve nebo později každý člověk a mě od mala prostě bavilo být v gastronomii, už v době kdy mi bylo 8 let, jsem se chtěl přihlásit do pořadu „Mňam, aneb Prima vařečka!“ nebo prostě jen prachsprostě servírovat lidem jídlo a další kulinářské výtvory, vytvořit jim úsměv na tváři, nebo slyšet pochvalu, že to bylo moc dobré, ale na vlastní restauraci to prostě nebylo, tak jsem to nechal zase spinkat.


V této době, v roce 2015, jsem poznal osobu, která mi změnila život. Byla to scéna jak z romantického filmu, pamatuji si to dodnes, jak kdyby se to právě stalo. Stojíte uprostřed haly v nové práci, nikoho neznáte, nevíte, co vás čeká, jste tam první den, plni očekávání a nadějí, že se Váš život změní. Najednou se otevřou dveře a tam vejde člověk, který vás na první pohled uhrane, čas se zastaví, cítíte energii, vidíte cestu energie paprsků slunce a skrze ně prochází anděl, kontrolujete každý jeho krok, pozorujete každý pohyb, každé zavlnění vlasů, cítíte tu sílu a energii, srdce tluče rychleji, vy to ale nevnímáte. Nikdy jste toho člověka neviděli, ale víte, že s ním chcete strávit celý zbytek života. Tak jsem to přesně měl, později jsem zjistil, že jsme to tak měli oba a dnes, kdy vedle sebe denně usínáme a probouzíme se, vychováváme dvě děti, stále cítíme to samé a stále silněji. Ano hádáte správně, tam jsem potkal mou ženu. Od té doby nás oba potkávají životní strasti, radosti a společná vášeň, vaření, pečení a rozdávání radosti všem okolo. Od té doby jsme spolu prošli prací ve dvou firmách, postavili jsme dům, narodil se nám Oloušek a naše rodina se rozrostla – ještě musíme zasadit strom. Spojovali nás společné zájmy, rozdílné nátury a to, že jeden doplňuje druhého v tom, kde ten druhý není pevný v kramflecích, společné vize a sny jsme probírali, každou cestou z korporátu, abychom se vymanili z rutiny a šedi plytkého života konzumu. Naše společná touha ale pořád sílila, chtěli jsme naše umění nabídnout i ven.


Kdekoliv jsme byli, rádi jsme vařili, pekli a připravovali pohoštění všem kamarádům, kolegům a hostům a podle zpětné vazby byli všichni moc spokojení a pochutnali si, nic vás nepotěší víc, chtěli jsme v tom pokračovat někam to posunout. Je nutné zmínit, že mě jde spíše vaření a Haničce to cukraření a tak bychom to chtěli zachovat, ačkoliv oba zvládneme to druhé a jsme schopní se zastoupit, rádi děláme to naše srdeční, jednoduše v principu Yin Yang. Chtěli jsme inspirovat ostatní, chtěli jsme ukázat, že něco umíme i jiným než úzkému okruhu a tak jsme si založili blog a účet na instagramu, v té době to začalo být v Čechách moderní a my jsme začali více a více zjišťovat, že nás nebaví být food blogery a jen něco psát, fotit a přemýšlet, zda to vypadá lépe zleva nebo zprava. Byli jsme prostě jen rádi, když to chutnalo, tomu kdo to jedl, také nám dost vadila skutečnost, že většina slavných blogerů svoje výrobky nabízí hlavně v digitální formě a to, že to vypadá dobře na fotce, nemusí nutně znamenat, že to dobře chutná a hlavně, že by s reálným produktem člověk mohl prorazit dále, což ale v dnešním digitálním světě může být jen zkresleným názorem. Rádi jsme navštěvovali okolní restaurace a hledali gastrozážitky, proti nám je Gastromapa nic (legrace). Nicméně pro nás je dobré jídlo prostě dobré a tak to má být, vlastně nepotřebujeme molekulární gastropičoviny nebo jiné fantasmagorické věci postupy a receptury, prostě máme rádi, když je jídlo tím čím má – když jsou konfitovaná hovězí žebra konfitovanými žebry se super omáčkou, rozplývají se v ústech jak dort. Když je čočková polévka čočková a nejlépe s domácím uzeným a je prostě dobrá, když je vývar vývarem, když je maso v hambáči šťavnaté a omáčka v něm je dělaná doma ne v továrně a svět je takto v pořádku. Lidé začali vymýšlet nesmysly, začali se ubírat extrémními směry, začali hodnotit druhé a přitom sami neumí opéct chleba… Na google jsme zanechávali recenze, hodnotili restaurace, říkali zpětnou vazbu personálu a po několika vyfáknutích ze strany restaurací jsme byli rozčarováni, kam se to vlastně dostalo. V této době jsme začali vymýšlet náš blog, naše logo a značku HaJi Belí. Ha – jako Hanička, Ji – jako Jirka a Belí? Protože se to k té první složenině prostě hodí a zanechává to drobný odkaz na oblíbenou lidovou ukolébavku, jenž znáte od maminky nebo Dády Patrasové či víceméně známou říkanku od Jiřího Žáčka, jistě ji všichni znáte, ať už v jakékoliv podobě a hlavně, pamatujete si minimálně její první rým. Proto tedy HaJi-Belí. Z počátku to byl blog o všem co děláme, vaření, věci na zahradě a kolem domu, výlety s dětmi a kočárkem, prostě to co žije každá normální rodina. Také jsme s Vámi nechtěli sdílet každé uprdnutí a prostě si ty krásné zážitky užít a uchovat uvnitř nás, ne na cloudu a nebo pod hashtagem. Troufnu si říct, 90% lidí prostě nevláčí roční děti na Island, Srí Lanku do Nepálu, Peru či Mostu, jen aby o tom napsali článek a nafotili všem ostatním chudákům a závistivcům na instagramu, jak dobře se mají, a aby šířili inspiraci, jak toho může každý nedosáhnout, chtěli jsme být normální a psát o čem nás baví a co vám skutečně může něco dát, kam se může opravdu každý podívat a zažít to také. Prostě o kus více než informace, že v Thajsku mají jiné banány než u nás – překvapivě, nebo že to, že máte psychické problémy z dětství související s tím, že se vám narodil sourozenec a rodiče tak sebrali lásku vám, vedlo k tomu, že jste začali být fašističtí ve svém stravování a stali jste se kultem, který obdivují tisíce lidí, i když vlastně neví proč a hltají každý váš názor, i když je sebedebilnější a tak dál – no hate.

 


V té době jsme se také oba věnovali naší vedlejší podnikatelské činnosti Hanička masážím a já výživovému poradenství, tak jsme to chtěli naroubovat na náš brand dále jej budovat, proto postupně vznikly a zanikly různé záložky, odkazy a části na naší stránce. Ačkoliv nevylučujeme, že projektů bude více, stále zachováme formát značky HaJi-Belí, protože to jsme prostě my. Čas plynul, my jsme se vyvíjeli. Jak jsme se částečně zmínili v článku Přes noc milionáři v podstatě 3 roky jsme přemýšleli a neustále přemítali nad tím, jak rozvinout vlastní podnik v gastronomii, co dělat a jak, jaký by měl být koncept, kde by to mělo být a tak dále. Člověk se samozřejmě bojí, ale i tak jsme obcházeli různé možnosti pronájmů obchodních prostor v Přítočně, na území Kladna a okolí, ale nikde jsme neměli takový ten vnitřní pocit, kdy to zapadne do sebe a vy si řekněte, to je ono. Ten jsme měli až tehdy, půl rok zpátky, kdy jsme se potkali s paní Sirůčkovou v Jednotě, v naší vísce. Víte, do té doby jsme kolem „Bistra“ chodili jak kolem horké kaše a říkali si, to by bylo super, kdyby to bylo tady. A nakonec to tam opravdu je. Stálo nás to hodně práce a času, dá se říct, že jsem bral každé dřívko, každý šroubek a každé zrnko prachu bylo zvednuto mou činností. Proběhlo několik dní a nocí, kdy jsme vyměnili rodinnou pohodu za tvrdou dřinu“ z práce do práce“, ale nelitujeme. Zatímco se Hanička doma starala o naše dva pumprlíky, já se mazlil se škrabkou, úhlovou bruskou, vrtačkou, penta bruskou, okružní pilou a dalšími milenkami několik hodin denně. Dělal jsem věci, co jsem nikdy sám nedělal a v hloubi duše mne hnala dále myšlenka a vize toho, jak to bude vypadat, až to jednou dáme do kupy. Čas plynul a plynul, střídaly se nálady, pocity štěstí, pocity bezmoci, a ačkoliv jsme neměli žádné vizualizace, žádné grafické návrhy, prostě nic, uvnitř nás, uvnitř hlavy a ze srdce šla vize ven a postupně se zhmotňovala. Víte, tyhle pocity se těžko popisují, protože jsou pro nás hrozně silné. Museli jsme spoustu věcí obětovat, spoustu věcí nechat stranou na později, postupně vysávat a vysát rodinné úspory, upozadit spousty dalších projektů a prostě jen věřit, že je to ta správná cesta. To dodnes nevíme, ale co víme je, že si jednoho dne, až budeme sedět se ženou vedle sebe na sesli a držet se za ruce, řekneme „Zkusili jsme to a takhle to dopadlo…“. Člověk může totiž litovat jen rozhodnutí, která neudělal a nápadů, které nerealizoval. Z tohoto důvodu bývají hřbitovy tak ponurými a smutnými místy, jsou plné lidí, kteří měli vize, nápady a šanci změnit svět, ale kvůli strachu to nikdy nezkusili. My jsme si řekli, že tací nebudeme, podepsali jsme smlouvu a práskli do toho. Čas plynul, práce šla i nešla od ruky, pomáhali nám známí, rodiče a kamarádi, měli jsme jedinečnou možnost setkat se s několika řemeslníky, kdy Vám důrazně nedoporučuji kontaktovat pana Pikoru z Velké Dobré a pana Maříka pohybujícího se na území Kladna a oba inzerující na facebooku své služby… Oproti tomu doporučuji pana Valtra z Žiliny, který je naprostý profík v oblasti topenařiny.

 


No nic, do rekonstrukce nám vlezl „Den Obce“ jak to dopadlo, již víte z výše zmíněného článku, a tak jsme si museli pronajmout kuchyň a spoooousty vybavení na catering a zkusit Vám nabídnout naše umění. Ano, to všechno jsme realizovali během právě probíhající rekonstrukce, vychovávání 2 dětí, starání se o dva psy, domácnost a chození do práce na 8,5 hodiny denně a práci z domova v polovičním rozsahu – a byla to sranda, každému doporučujeme. Nechceme si stěžovat, byla to zkušenost a věděli jsme, proč to děláme a jsme moc rádi, že jsme tu možnost měli. Nezadržitelně se blížil konec první poloviny prázdnin a my jsme si řekli, že otvíračka bude první týden v srpnu. Někdy v téhle době se mi ozvali z castingové agentury pro pořad MasterChef Česko, že se prý mám zastavit 4. 8. 2019 na casting, do pořadu jsem se hlásil před půl rokem jen tak z hecu a takhle mne to dohnalo. Když to zkrátím, měl jsem dovézt doma připravené jídlo a oslnit porotu, ne nebyla to ta, kterou vídáte v televizi, ale jen borci z castingovky, doplnění kuchařem, který asi údajně hodnotil jídlo každého z přihlášených předtím, než ho vyhodil do koše – výsledky hodnocení se nedozvíte. Na místě si člověk přijde jak na jatkách, kde si vybírají je ten nejmasitější dobytek a zbytek se jen utratí a světe div se, ono tu o vaření až tak moc nejde. Zaplať pánbůh, jeli jsme všichni, celá rodina, abych měl podporu a tak jsem to psychicky zvládnul bez větších obtíží, jinak bych odešel asi v půlce castingu. Víte, nemám moc zajímavý příběh do televize, jsem zdravý, šťastný, nejsem leopard přeoperovaný na triceratopse, moje matka není veteránka ze Sýrie a já se o ní nestarám společně s mou kočkou co má rakovinu obočí, jsem gramotný, normální a tak vůbec nejsem z Košic a to se v TV moc nenosí, dělal jsem si z toho legraci, ale je to fakt nechutný. Dobrá zkušenost, moc se těším na první castingová kola v TV, která jsou úplně jiná než ta co reálně probíhají, to co vidíte už je režírovaná fraška. Dost dobře to v tomto videu od 23:00 shrnuje Zdeněk Pohlreich. Nebyli jsme ani z daleka hotoví s rekonstrukcí, do toho jsme měli zaplacenou dovolenou, která byla plánovaná daleko před tím než jsme vůbec věděli, že budeme podnikat a tak nám zbyly dva týdny času na doladění detailů v interiéru, detaily znamenaly dovymalovat, po tom co hlavní místnost spolkla bezmála 80kg Primalexu, dodělat detaily také znamenalo natřít nábytek, obložit zárubně, uklidit a doladit kuchyni, vyrobit menu tabuli, vyrobit pult, nakoupit zásoby, zapojit kávovar, vodu, odpady, baterie, revize, rozvody plynu, vody a elektřiny, poslední legislativní požadavky, dokoupit zařízení a nábytek a další legrácky… no a na konec se to stihlo.

 


10. 8. 2019 jsme otevřeli a týden před tím se na to v podstatě připravovali. Byl to jeden z nejnáročnějších týdnů v našich životech. Naše dveře byly otevřené a Vy jste k nám opravdu dorazili, celý den si pamatujeme, jako by byl včera a každého z Vás včetně pořadí máme neustále před sebou, ačkoliv to co jste si dávali, už dohromady nedáme i tak to pro nás byl nezapomenutelný den. Víte, stát v provozovně, kterou jste si dali vlastníma rukama dohromady, kde každý tah štětkou nese váš rukopis, a vy obsluhujte zákazníky, kterým nabízíte produkty, které jste sami vyrobili jen pro ně, stejně jako další sortiment, který jste dlouhosáhle vybírali tak, aby ladil do celkového konceptu je prostě k nezaplacení, a nedá se vyprávět, psát ani přiblížit, je to obrovská porce seberealizace na něčem v čem vidíte smysl. Děkujeme všem, kdo nám fandí, podporují nás, těm, kdo nám na naší cestě pomohli a pomáhají všem známým a kamarádům, kteří se u nás ze zvědavosti a za podporou otočili a dodali nám další sílu! Nyní otáčíme list a je tu další kapitola, její součástí jste i Vy, Vy všichni, kdo k nám chodíte, i Vy, kteří se chystáte. Vnitřně jsme si dali slib, že všechno co děláme, děláme a budeme dělat hlavně srdcem, pořád věříme v prostou věc, že tajemství úspěchu je dělat obyčejné věci neobyčejně dobře a tak, i když nejsme profesionálové ani v přípravě pokrmů, a už vůbec ne v přípravě kávy dali jsme 1000% tomu, abychom pro Vás vybrali to nejlepší, co se dá v současnosti na trhu sehnat v maximální možné kvalitě při zachování poměru cena X výkon, neděláme však kompromisy. Denně se zdokonalujeme a snažíme se najít svoje mini mistrovství v maličkostech a nabídnout Vám tak ve všední a nevšední dny nevšední zážitek a požitek z kávy a dalších produktů, které si u nás můžete dopřát, pokud by tedy nebylo cokoliv v pořádku, popřípadě byste měli pocit, že Vám u nás cokoliv chybí, budeme velice rádi, když se s námi o to podělíte. My se zároveň budeme snažit udržovat nabídku a služby celkově na nejvyšší možné úrovni a tak nějak v souladu s naším přesvědčením odevzdávat ze sebe to nejlepší. Věříme, že i Vy to takto vnímáte a dostává se Vám potěšení v podobě zakoupených produktů a čas, který u nás trávíte je tak pro Vás příjemným. Bohužel či bohudík se pro nás nezměnilo několik věcí a tedy stále jsme rodiči malého jeden a půl ročního raubíře, 8 leté dcerky, pracujeme doma, kolem domu, já mám stále práci na plný úvazek a Hanička na částečný a tomu také odpovídá naše otevírací doba. Tento stav však není trvalý a stejně jako současné vybavení se bude nejspíše měnit, to jsou všechno ale překvapení, která pro Vás odhalíme, až nastanou, či se budou blížit, časem.

 


Chtěl jsem toho napsat tolik a stejně jsem toho napsal tak málo, ale i tak si myslím, víte, co jsem Vám chtěl říct. Vážíme si každého z Vás a jsme rádi, že nás sledujete, že víte, jak bistro vypadalo předtím a Vy co nevíte, můžete se podívat na video na youtube, které to celkem slušně sumarizuje a pokud jste u nás ještě nebyli a váháte, neváhejte, není se čeho bát, jsme jenom lidi. Zanechte Vaše dojmy a názory v komentářích níže, sledujte nás na instagramu haji.beli.food, nebo se podívejte, jak jsme vařili na našem youtube kanálu haji.beli.food no a těšte se na příští článek!

 


Mějte se fajn!

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *